Čekání na Godota

I jen čekat se někdy vyplatí!

Vladimír a Estragon – dva tuláci a klauni, kteří sedí pod stromem a čekají na příchod někoho jménem Godot. Jméno příchozího je ovšem to jediné, co vědí s jistotou. Neví ani, zda čekají na správném místě, ve správný den či čas. Jejich dialogy, založené na zdánlivě nesmyslných větách a nic neříkajících klišé, se postupně proměňují ve svědectví o absurditě lidské existence. Čekání se tak stává metaforou hledání jakékoliv naděje a nemožnosti vystoupit z kolotoče vlastní bezvýznamnosti. Oba hlavní hrdinové už svými jmény – Vladimír neboli Vládce všehomíra a Estragon neboli Pelyněk – předznamenávají styl hry, v němž se mísí jemná ironie s krutostí, dětská hravost s nejnižšími pudy.

Irský dramatik a nositel Nobelovy ceny za literaturu Samuel Beckett (1906–1989) se díky tomuto textu stal předním představitelem absurdního dramatu. V Čekání na Godota (1949) bravurně odhaluje obnaženost světa po 2. světové válce, ve kterém se jazyk stává svědkem činů, pro něž se těžko hledají slova. I přes intelektuální koncept s množstvím paradoxů je Čekání na Godota naplněné situační komikou i svérázným smyslem pro humor, a tím vytváří svět nový – absurdní, ale uvěřitelný a velmi lidský.